Domů / Témata / Kalendářní obyčeje

Kalendářní obyčeje

Kalendářní obyčej, také označení festivity, je obecné označení pro svátek, slavnost nebo zábavu, díky které se daný den vyčleňuje z každodenní rutiny všedního života. Už v 19. století představovala festivita jedinečnou, periodicky se opakující nebo očekávanou událost, kterou si obyvatelé díky tradicím nárokovali a vítali ji jako součást vybočení z každodenního života, jako formu oddechu, osobního prožitku a gastronomického požitku. Byla charakteristická určitými typickými zvuky, barvami a další symbolikou. Prostorami pro realizaci festivit byly a jsou veřejné prostory.

Festivity jsou vázané na lidové obyčeje, rozsáhlou složku tradiční kultury. Patří sem projevy vázané na určitá data kalendáře (kalendářní obyčeje, nebo také výroční obyčeje), jednak na běh lidského života (rodinné obyčeje, obyčeje životního cyklu). Specifickou oblast tvoří obyčeje vázané na určité sociální skupiny (agrární obyčeje, vinohradnické obyčeje, řemeslnické obyčeje, obyčeje horníků, učňů a tovaryšů, studentů atd.).

NOVÝ ROK

Koláčová slavnost

Zábava mládeže na Nový rok, spojená s nakrojováním nazdobeného koláče (bábovky, dortu), který dostávaly služebné dívky po skončení roční služby. V některých obcích na východní Moravě přetrvala koláčová slavnost jako zábava dospívající mládeže do konce 20. století

SVÁTEK TŘÍ KRÁLŮ

Tři Králové byli mudrci, údajně byli považováni za astrology perského dvora. Pozorovali neobyčejně zářivou hvězdu a hledali krále Židů. Až později se mudrcům začalo říkat králové. Nejstarší Kašpar je zobrazován, jak klečí a podává Ježíškovi zlato. Za ním stojící Melichar daruje kadidlo, jedná se o pryskyřici z tropického stromu kadidlovníku, ta má charakteristickou vůni, a když se zapálí, tak vydává dým. Poslední v řadě je Baltazar s vonnou mastí myrhou. Ve středověku byli králové symbolizováni třemi kontinenty: Evropou, Asií a Afrikou. Symbolizovali také tři lidské věky: mládí, střední léta a stáří.

Dříve se při obchůzkách domy vykuřovaly kadidlem a byly vykrápěny svěcenou vodou. Jednalo se o vyhánění zlých sil. Koledníci chodili dům od domu, nakonec napsali na dveře svěcenou křídou datum a ochranná písmena K + M + B. Šlo o to, aby byl dům chráněn proti nemocem a proti pohromám. První zmínka o třech králích je uvedena v alexandrijském spisu z doby okolo 550 po Kristovi. V tomto spisu se nachází jména Caspar, Melchior a Balthasar. Svátek Zjevení Páně, lidově „Třech králů“ (6.1.), doprovázely lidové zvyky. Na křesťanském Východě se světí křestní voda a žehnají se řeky. Ve střední Evropě je zvykem žehnání domů, při němž se na dveře křídou píší písmena C+M+B+ s udáním letopočtu – v Česku K+M+B+. Nejsou to počáteční písmena jmen „Třech králů“: Kašpar, Melichar a Baltazar, jak se lidově traduje, nýbrž zkratka latinského Christus mansionem benedicat – Kristus požehnej tomuto domu. Křížky mezi písmeny značí znaky, kterými se mají křesťané chránit před pohromami a nepřáteli. Melichar je mladý, Baltazar zralý muž a Kašpar starý kmet, tato symbolika znamenala, že Kristus je pánem celého našeho života od mládí až po smrt. Poslední z nich měl tmavou barvu pleti, v koledě se zpívá, že je to způsobeno od slunce, avšak tmavá barva pleti symbolizuje stín smrti.

V nynější době je Tříkrálová koleda pozůstatkem obchůzkových her, které dříve zejména chlapci předváděli po domech představujících biblické tři krále, kdy před domem zazpívali známou koledu a dostávali naturální a peněžní dárky. V posledních letech tuto aktivitu převzala katolická Charita.

OSTATKY

Období ostatků (masopustu) trvá od svátku Třech králů do Popeleční středy. Datum Popeleční středy je pohyblivé. Období ostatků, které vrcholí dny před Popeleční středou, se končí zpravidla v únoru nebo v březnu. Názvy jsou krajově rozmanité (masopust, ostatky, fašank, voračky, končiny aj.). V tradiční kultuře je to čas svateb, zabíjaček, zábav, obchůzek masek. Do posledních tří masopustních dnů se soustřeďují mnohotvárné, bohaté a svým původem a funkcí různorodé obyčeje – obchůzky, přestrojování, zvláštní jídla, tance a taneční hry, divadelní scénky a zábavy, v nichž se projevovala mužská chasa, ale i ženy, děti, cechy, spolky. Všeobecným znakem masopustního období jsou také masopustní merendy a plesy, příznačné pro městskou kulturu. Jako spolková sokolská maškarní zábava se rozvinuly od konce 19. století šibřinky.

JARO, VELIKONOCE

Obchůzky s figurou smrti (vynášení smrti, zimy)

Obchůzka dětí s figurou znázorňující smrt, zimu. Váže se k Smrtné neděli. Figura má převážně ženskou, ale i mužskou podobu (Smrtka, Mařena, Smrťák). K obchůzce, jejímiž interprety jsou děti (dříve i mládež), zejména dívky, se vážou obřadní písně a říkadla. Starší formou vyvrcholení obchůzky je ničení loutky a poté společné pohoštění. Smrtná neděle – v církevním kalendáři postní neděle dva týdny před Velikonocemi

Obchůzky s májkem (letečkem, jedličkou)

Obchůzka děvčat s ozdobeným stromkem (májkem, letečkem, jedličkou), provázená obřadními písněmi, říkadly, popěvky. Váže se převážně ke Smrtné neděli (navazuje vynášení smrtky nebo mu předchází), někde k neděli Květné. Květná neděle – postní neděle týden před Velikonocemi.

Velikonoce

V křesťanství nejdůležitější svátek roku zasvěcený vzkříšení Ježíše Krista. Slaví se první neděli po prvním jarním úplňku. Předchází jim přípravné období jarního postu, vrcholí ve velikonočním týdnu (pašijový, svatý týden), který začíná na Květnou neděli a končí velikonoční nedělí. V tradiční kultuře se na Velikonoce vážou obyčeje spojené s příchodem jara a nového období. Jsou to obřadní úkony spojené s očistou (obřadní umývání na Zelený čtvrtek, Velký pátek), s novým ohněm (pálení jidáše na Bílou sobotu), s čerstvou zelení (pomlázka).

MÁJOVÉ TRADICE

Stavění májů

Stavění listnatých nebo jehličnatých stromů, s kmenem očištěným od kůry, s ponechanou korunou ozdobenou stuhami a šátky před domy děvčat (individuální máje) nebo do středu obce (společný máj). Společné máje bývají ozdobeny praporem, figurou (dědek), lahví vína aj.; takový máj je středem zábavy s tancem. Je zvykem máj hlídat, neboť podřezání stromu znamená značnou újmu na prestiži místní chasy. Stavění májů patří k živým obyčejům na mnoha místech a ve většině krajů. Máj je zdaleka viditelným znakem květnových dnů a tak prestižní snaha ji ubránit má dodnes svou váhu.

Kácení máje

Koncem května je spojeno s žertovnými, zpravidla improvizovanými scénkami maskovaných postav podle tradičního schématu (jedni přicházejí máj podřezat a ukrást, druzí tomu brání). Získat zelený vrcholek z máje je prestižní záležitostí a dochází proto často k zápasu o něj.

SVATODUŠNÍ SVÁTKY, LETNICE

Pohyblivé církevní svátky na počátku léta, slavené 7 týdnů po Velikonocích. Podle církevního kalendáře patří do velikonočního cyklu.

Svatodušní královské průvody

Obyčej volit si krále a pořádat průvody a jízdy a hry s postavami krále a královny a jejich doprovodu v různých formách a s různými názvy): obchůzky děvčat s tancem (královničky, králky, chození s královnou), pěší průvody a jízdy chlapců na koních s králem (honění krále, jízda králů, hra na krále). Objížďky s králem na Moravě mají dnes podobu lokální folklórní slavnosti (Troubsko, Kralice, Vlčnov, Hluk). Živou součástí objížděk s králem je tradiční vyvolávání, v nichž vybraní mládenci (vyvolavači ve verších oslovují různé osoby, připomínají události, jež se v obci staly, vyzývají k dárku.

VÝROČNÍ OHNĚ

Pálení hranice dříví k určitým dnům v kalendáři: v tradiční kultuře to byl svátek sv. Filipa a Jakuba (30. 4.) a sv. Jana Křtitele (24. 6.).

Pálení čarodějnic

30. dubna je i v současné době živým obyčejem na mnoha místech ČR. Je zvykem spalovat na hranici (má podobu kupy dříví nebo je postavena z polen do kónického tvaru) slaměnou figuru čarodějnice, někde také házet do výšky březová košťata napuštěná smolou, dehtem. Iniciátorem obyčeje byla hlavně mládež, dnes jsou to často místní organizace. Obyčej je příležitostí k společnému posezení mládeže, rodiny s dětmi u ohně s občerstvením.

Svatojánská noc

Doba slunovratu – slunce na své dráze oblohou dosahuje obratníku Raka a začíná se vracet k rovníku. Nastává léto, čas plodnosti a úrody. V pohanských dobách lidé věřili, že toho dne slunce ztrácí svou moc a klesá. Lidé se tedy snažili slunci pomoci, protože bylo důležité pro jejich život. Zapalovali ohně a doufali, že ho jas plamenů povzbudí. Také věřili, že v tuto magickou noc ožívají tajemné síly a země vydává své poklady. Poklady se daly najít v rozestupujících se skalách nebo lesních temnotách pod zlatě zářícím kapradím. Šťáva z tohoto kapradí byla kouzelná. Kdo se jí pomazal, stal se neviditelným, a ještě porozuměl řeči zvířat. U starých Slovanů nastal čas vlády bohyně léta, úrody, sytosti a hojnosti- krásné Živy. Svou charakteristiku mají svatojánské ohně. Ohně připravovalo většinou mladí lidé. Nejdříve donesli z lesa vysokou jedli, které oloupali kmen, a vztyčili ji na kopci. Vršek ozdobili věnci pletenými z devatera kvítí a červenými pentlemi. Pod jedli narovnali chrastí, prokládané zeleným chvojím. Pak tančili kolem ohně, zpívali a hráli různé hry. Dívky například prohazovaly plameny věnečky a chlapci je na druhé straně chytali. Nebo se na sebe skrz věnce dívali, aby si byli věrni a ve dvojicích skákali přes oheň, aby po celý příští rok nedostali zimnici. Jak vysoko skočili, tak vysoký len vyrostl na polích. V dávných dobách bylo také zvykem zapalovat košťata a stará dřevěná kola od vozů potřená smůlou. Žhnoucí pometla vzlétala vysoko k nočnímu nebi a kola se valila ze svahů jako symbol padajícího slunce.

POSVÍCENÍ – HODY

Tradiční slavnost posvícení (hody, kermaš) obce vázaná ke dni patrona kostela (nebo posvěcení kostela), spojená s hostinou, k níž se schází širší rodina a příbuzenstvo. Má společensky integrační úlohu. Představuje soubor obyčejů, zábav a her, k nimž se vážou zvláštní písně, tance a taneční hry, ale i pečivo, obřadní předměty, oblečení a ozdoby hodovníků. Obsahuje prvky společné (např. hodování, posvícenská husa, tradiční taneční zábavy, stánky s pouťovým zbožím, střelnice, kolotoče aj.) a krajově vyhraněné, spojené s tradiční úlohou chasy, zejména na Moravě.

SKLIZŇOVÉ SLAVNOSTI

Dožínky (dožatá, obžínky)

Slavnost po ukončení žatvy, která se konala na rolnických hospodářstvích, na velkostatcích, v zemědělských družstvech. Jádrem dožínek je předávání věnce z obilí (hospodáři, majiteli či představiteli zemědělského podniku), které iniciují sami pracovníci při žních, a následné pohoštění. Vedle dožaté jako oslavy pracovníků po sklizni obilí sledujeme v 19. a 20. století slavnosti širšího společenského dosahu, pořádané spolky, politickými stranami, zájmovými sdruženími (obecní, spolkové, národní dožínky).

Dočesná

Slavnost po ukončení sklizně chmelu, spojená s průvodem, předáváním věnce z chmelu (tyče ovinuté chmelem aj.), pohoštěním a zábavou. Rozvinuly se slavnosti širšího společenského dosahu (dočesná v Žatci).

Vinobraní

Slavnost spojená se sklizní vinných hroznů; v průvodu bývá nesen velký střapec z hroznů, do slavnosti jsou zařazeny prvky starých vinohradnických zvyklostí (zarážení hory, čtení horenských práv). V podobě taneční zábavy, odehrávající se v prostředí vyzdobeném hrozny a oživené žertovným pokutováním „zloděje“ hroznů, se vinobraní ujalo všeobecně, i v oblastech bez vinařské tradice.

ADVENT

Začátek liturgického roku, období 4 neděl před Vánocemi. V tradiční kultuře jsou pro tento čas charakteristické obchůzky s maskami, věštění, magické úkony na ochranu před škodlivými silami a také průvody maskovaných postav, představujících fantastické bytosti, světce, zvířata, žertovné figury atd. Prolínají se v nich kulturní vrstvy různého původu a charakteru. V poslední době se ujalo zdobení interiéru adventním věncem, jež má původ v německé tradici.

Obchůzky barborek

v předvečer svátku sv. Barbory (4. 12.), bíle maskovaných dívek a žen. Vcházely do světnice a přikazovaly dětem, aby se modlily, pak nadělovaly ořechy, sušené ovoce, perník, cukroví. Dnes místy roznášejí třešňové větvičky.

Obchůzka lucek

v předvečer svátku sv. Lucie (13. 12.), bíle maskovaných žen. Lucky představovaly ženy zahalené do bílých plachet. Charakter masky dotvářely rekvizity, které lucky držely v ruce, a také jejich chování (peroutkou smetaly prach, vřetenem či vařečkou klepaly přadlenám po prstech, sfukovaly dračkám peří, strašily děti). Nemluvily nebo vyluzovaly sykavé a vrčivé zvuky. Obchůzky se udržely místy na východní Moravě.

Mikulášské obchůzky

v předvečer svátku sv. Mikuláše (6. 12.) – nejčastěji Mikuláše v tradičním převleku za biskupa (ornát, vysoká koruna na způsob mitry, berla), čerta s řetězem (v obráceném kožichu, s tváří začerněnou tváří nebo v masce) a anděla (v bílých šatech, s křídly, se zvonkem a s košem naplněným dárky). Někde se k nim přidávají další maskované postavy, jež přetrvaly z bohatších mikulášských průvodů v minulosti (smrt v bílé plachtě s kosou, žid, laufr ověšený zvonky, Turek se šavlí, dragoun, mouřenín, františkán, zvířecí masky jako koza, kůň, čáp aj.). Vedle dospělých se dnes převlékají za Mikuláše také děti – což je novodobým jevem, a je zvykem, že chodí více skupin. Živý obyčej v městech i na vesnici. V maskování se využívalo hlavně domácích zdrojů a vlastní dovednosti.

VÁNOCE

Církevní svátky na počest narození Ježíše Krista. V církevním kalendáři vánoční cyklus trvá od 24. 12. do 6. 1. Ve formování vánoční tradice se prolínaly staré slavnosti zimního slunovratu a obřady zaměřené na zabezpečení zdaru v hospodářství a rodině v nastávajícím roku s křesťanskými obřady a legendami.

Betlémské stádo (ovce, chodění ovcí, békání)

Štědrovečerní průvod chlapců se zvonečky, kteří hlasem napodobují ovečky. Pastýř přitom troubil a práskal prutem, dostával od hospodářů výslužku. K průvodu se přidali muzikanti a v této podobě – setkání občanů, dětí se zvonky a muzikantů se obyčej udržuje doposud již jen na málo místech.